Viktoria Tokarevovรก
AKR_Tokareva_ZLOM_blok_TISK.indd 1
31.3.2016 15:35:01
AKR_Tokareva_ZLOM_blok_TISK.indd 2
31.3.2016 15:35:02
Viktoria Tokarevovรก
AKR_Tokareva_ZLOM_blok_TISK.indd 3
31.3.2016 15:35:02
Vydáno za podpory autonomní nekomerční organizace Institut překladu, Rusko (AHO «Институт перевода», Россия) Издано при поддержке АНО «Институт перевода», Россия.
Copyright © 1990 by Viktorija Tokarjewa and Diogenes Verlag AG Zürich All rights but Russian reserved © Graphic & Cover Design Lukáš Fairaisl, 2016 © Translation Lukáš Klimeš, 2016 © Filip Tomáš — Akropolis, 2016 ISBN 978-80-7470-122-1
AKR_Tokareva_ZLOM_blok_TISK.indd 4
31.3.2016 15:35:03
Zlom
Taťána Něčajevová, trenérka krasobruslení, si zlomila nohu. Jak se jí to vlastně stalo? Pospíchala za desetiletou dcerou, aby ji vyzvedla z návštěvy… Ale začněme od začátku. Taťána se pohádala se svým mužem, který si přivedl milenku. Bylo mu čtyřicet pět a jí osmnáct. O věk tu však nešlo. Šlo o to, že… Ale začněme od úplného začátku, od Taťániných osmnácti let. Táňa se připravuje na kariéru krasobruslařky pod vedením nejlepšího trenéra v zemi. Měl německé příjmení Bach a byl poněkud skeptický. Táňa byla příliš malá. Za postavu by jí dal asi trojku: hubená v pase, krátký krk, žádné tvárné křivky. Taková nahrubo stlučená krabička, s dětským, chlapeckým obličejem a velkýma kulatýma očima. Měly tmavohnědou, téměř černou barvu jako přezrálé višně. A nad sebou ofinku. A ta její touha vyhrát, která znamenala víc než všechny ty křivky dohromady. 5
AKR_Tokareva_ZLOM_blok_TISK.indd 5
31.3.2016 15:35:03
Trenér jí sám pro sebe říkal „létající krabička“. A právě do této krabičky se bezhlavě zamiloval Míša Poljanskij, krasobruslař první třídy. Začali bruslit spolu, utvořili pár. Nikdy se od sebe nevzdálili: deset hodin na ledě, celou tu dobu v objetí. А posléze tato objetí přecházela v jiná. Míša byl krásný jako lilie, elegantní blondýn. Měl v sobě něco z ženské krásy. Když se klouzal po ledu jakoby v polospánku, když se pohupoval jako lilie na vodě, byla to strhující podívaná. Nic dalšího nebylo třeba: ani rychlost, ani otočky, ani skoky. U Taťány to bylo naopak. To ona měla v sobě aktivní živel. Tvořili silný pár. Táňa byla mladá a štěstím přímo jásala. Jako by dokonce o něco vyrostla, tak moc tíhla k Míšovi v každém směru, ve všech smyslech. Točila se ve vzduchu jako vřeteno. A v těchto otáčkách nebyly vidět nedostatky jejích křivek. Táňu a Míšu vyslali na soutěže do zahraničí. Vítězství měli na dosah ruky, stačilo si jen pro něj doběhnout, doklouzat se k němu na bruslích v těch černobílých kostýmech. Jenže… Míša se zamiloval do krasobruslařky z Prištiny. Čertví kde se tohle město nachází… V jedné ze socialistických zemí. Byla vysoká a plula vzduchem jako víla. Také vlasy měla rovné a bílé jako víla. Byli si tak podobní, jako bratr a sestra. Zamilovali se do sebe na první pohled. Táňa si všimla, že se na ni dívá. Míšovy oči se začaly rozšiřovat, jakoby hrůzou, jako by uviděl svoji smrt. 6
AKR_Tokareva_ZLOM_blok_TISK.indd 6
31.3.2016 15:35:03
Pak to všechno šlo od desíti k pěti: jak soutěže, tak život. Táňa tehdy poprvé omdlela. A pak se její závratě začaly opakovat. Dokonce i na tyto rychle nastupující slabosti si zvykla. Jako kdyby ji to někam táhlo a stahovalo. Pochopila, že už to nevydrží. Ztratí všechno: jak formu a sport, tak nakonec i svůj život. Musí něco udělat. Vyrážet klín klínem. Vyrážet lásku jinou láskou. Pozorně se rozhlédla kolem a ze svého okolí vytáhla Dimku Bobrova, vysokého, směšného jako loutka kašpárka. Nebyl příliš chytrý a to se projevovalo v jeho tanci, který byl také jaksi prostoduchý. Jako by všechno uměl, ale něco v jeho pohybech chybělo. Jen prázdné skluzy a piruety. Krasobruslení se rovná řemeslo plus osobnost. Řemeslo ovládal, ale chyběla mu osobnost. Taťána začala přemýšlet, co z něj vytěžit. Napohled se podobal dřevěnému kašpárkovi s rovnými vlasy, trčícím nosem, s drobnýma kulatýma očima. Tak z něj tedy uděláme loutku na provázcích. Lidovou zábavu. Výstřední a osobitý tanec. Takový tanec si žádá nezbytnou řemeslnou virtuozitu, aby nebyla vůbec patrná. Aby nebyly vidět stopy tréninku. Aby se jakoby rodil ze vzduchu, mávnutím proutku. Ze vzduchu, a ne z potu. Předložila svoji koncepci trenérovi. Ten oněměl úžasem — létající krabička měla geniální mozek. A tím to začalo… 7
AKR_Tokareva_ZLOM_blok_TISK.indd 7
31.3.2016 15:35:03
Taťána dál omdlévala, ale únavou. Zato tvrdě spala. Dimka Bobrov se ukázal jako dobrý materiál. Tvárný. Nechal se tahat do všech zemí. Šel, potil se jako osel, ale neomdléval. A dokonce to vypadalo, že se ani nemohl unavit. Kašpárek, to je dřevěná loutka. A dřevo je pořád dřevem. Hlavním Taťániným cílem bylo přetancovat Míšu s jeho vílou. Získat první místo na světě, a tím se pomstít. S vypětím sil cvičila své tělo, švihala a kroutila s ním, tak ho ohýbala, až by jeden nevěřil, že je člověk něčeho takového schopen. Ona zkrátka uměla chtít. A to je její druhý talent.
Na další mistrovství už Táňa a Míša Poljanskij přijeli z různých měst. Když je Táňa uviděla spolu, Míšu a vílu, napadlo ji, že během celého toho roku ani nevylezli z postele: zasněně koukají, chodí jako ve snu, jeho ruka na jejím zadku. Tancují jakžtakž. Vypadali, jako by mysleli jen na jedno — vyspat se spolu přímo na ledě, nečekat, až všechno skončí. Měli vytyčený úplně jiný cíl, a to lásku. Takže proč vlastně jezdit na mistrovství světa v krasobruslení? Raději by seděli v Prištině. Taťána zvítězila. S Dimkou získali první místo. Stali se pro ten rok mistry světa. Navlékli na ně červenou šerpu, stadion tleskal. Její oči svítily tak, že z nich létaly 8
AKR_Tokareva_ZLOM_blok_TISK.indd 8
31.3.2016 15:35:03
hvězdy. A Dimka Bobrov, nešťastný kašpárek, stál vedle ní a potil se radostí. Byl cítit jako mladý osel. Taťána hledala očima Míšu, ale nenašla ho. Asi ani nepřišli na vyhlášení. Zůstali na pokoji, aby se spolu vyspali ještě jednou. Měli svoje hodnoty a ona zase ty svoje. O jejich hodnotách nikdo nic neví, zato Táně tleská celý stadion.
Táňa a Dimka se vrátili s prvním místem a na oslavu se vzali. Děti neplánovali, aby nevypadli z formy. Krasobruslení je sport pro mladé. O Míšovi Poljanském už nikdy neslyšela. Začal dělat profesionálně balet na ledě a soutěží se už neúčastnil. Nevěděla nic o jeho životě. A k čemu taky?
Ve třiceti pěti Táňa porodila dceru a vydala se na dráhu trenérky. Dimka se několik let poflakoval bez práce, seděl doma a koukal na televizi. Pak si koupil permanentku do bazénu a začal plavat. Taťána musela pracovat, vydělávat, vychovávat dceru. A on si jen chodil do bazénu. Po návratu se odebíral rovnou do postele, po večerech sledoval televizi. 9
AKR_Tokareva_ZLOM_blok_TISK.indd 9
31.3.2016 15:35:03
Jako tenkrát se i teď zamyslela, kam nasměrovat Dimkovu energii. A přišla na to. Doporučila ho trenéru Bachovi. Stárl, potřeboval někoho, kdo by mu pomohl s rozcvičkami. Dimka byl pro tuhle práci jako stvořený. Rozcvička je jako stupnice pro pianistu. Na tu stačil. A do následující, hlavní fáze tréninku se zapojil sám velký Bach. Dimka začal pracovat a tehdy si našel milenku. Taťána to zjistila tak, že jí začal krást květiny. U nich doma byly květiny pořád — dostávala je od žáků a ctitelů a po soutěžích jich měla vždy doslova moře. Dávali je i na záchod, strkali do splachovací nádržky. Tolik váz a kbelíků doma ani neměli. Nejdřív se začaly ztrácet květiny. Pak se začal ztrácet sám Dimka, tvrdil, že byl v knihovně. Jakápak knihovna, vždyť nepřečetl ani jednu knihu. Naposled ve škole. Táňa na něj nežárlila, bylo jí to jedno. Jen se divila, že někdo chce vdechovat ten jeho oslí pot. Nežárlila, ale život ve lži se jí hnusil. Připadalo jí, že se propadla do jímky s výkaly a jeden z nich má přímo pod nosem. Stačí už jen málo a začne ho polykat. Strhla se obrovská hádka. Taťána sbalila dceru a odjela na chatu. Byl konec března, týden jarních prázdnin. Pěkně se to sešlo: hádka i prázdniny. V daném okamžiku, o kterém bude řeč, Taťána běžela po kluzké cestě chatovou osadou. Dcera Saša byla na návštěvě, musela ji vyzvednout, aby se nevracela domů sama potmě. 10
AKR_Tokareva_ZLOM_blok_TISK.indd 10
31.3.2016 15:35:03
Saša byla bleďounká, s velkýma očima, velmi ladná. Hrála tenis. Taťána z ní nechtěla mít krasobruslařku. Chtěla pro ni zaměstnání minimálně na čtyřicet let. A ne na deset jako to její a Dimkovo. Sport by neměl být povolání, ale koníček. A co se týče tenisu, ten se hodí vždycky. Při každé práci. Dcera, její zdraví, formování osobnosti — to vše bylo na matce. Dimka se podílel pouze na jejím početí. Tím to skončilo. Taťána běžela po cestě a vzteky nemohla popadnout dech. V duchu mu spílala: ,Asi jsem tě málo vláčela celým životem, ty osle jeden, porodila jsem ti dceru a málem jsem umřela…‘ Porod byl hrozný. Na krku má doteď vidět prohlubeň jako stopu po kulce. Do průdušnice jí zavedli trubičku, aby mohla dýchat. Radši na to nemyslet, nepropadat se do toho temna! V pěti letech visel Sašin život na vlásku. Po operaci slepého střeva se jí do břicha dostala infekce. A opět bylo všechno na Taťáně: najít nové doktory, svolat lékařské konzilium, vše oběhat, nezbláznit se z toho. Zvítězila nad tím i tentokrát. Dimkovy příbuzné léčila i pohřbívala. A kde je nějaká vděčnost… Míšovi Poljanskému odpustila jinou lásku. Míša byl stvořen pro zbožňování. Ale tenhle osel — kam se na něj hrabe… Kam oči, tam hlava, kam oči, tam tělo. 11
AKR_Tokareva_ZLOM_blok_TISK.indd 11
31.3.2016 15:35:03
Ale proč, proč má Taťána takový úděl? Je věrná, a stejně ji zradí. Možná že jí něco chybí? Ženská krása a půvab? Možná že je špatná v posteli? Ale počkat, co by tam člověk vlastně měl umět, vždyť to není žádná vyšší matematika… Musí zkrátka jen milovat to, co dělá. Nejstarší profese je to odvětví, ve kterém amatéři překonávají profesionály. Jen si to zkus — vyhrát světový šampionát, získat vavřínový věnec… Chtějí to všichni, ale vítěz je pouze jeden. A jí se to povedlo, a tudíž je dítě štěstěny. Tak proč utíká a v noci pláče? Proč kvůli křivdě nemůže popadnout dech…? Taťána uklouzla a švihla sebou o zem. Uměla balancovat, měla vytrénované svaly a vazy. Ustála by to, kdyby nebyla podrážděná, nabroušená a plná zlosti. Zkusila vstát, ale to se jí nepovedlo. Její noha byla ochablá. ‚Je zlomená,‘ pomyslela si, ‚a sakra.‘ Ta slova zlomená a sakra se ozývala odněkud zevnitř. Z organismu. Přesně takovým způsobem lidé komunikují s humanoidy: sice nic neřekla nahlas, ale vše bylo jasné. Taťána si sedla do sněhu. Uvědomila si, že jí začíná jiný život. Její noha ji živí. A práce, to jsou povinnosti a peníze. Nemá se na koho spolehnout, Dimka prakticky neexistuje. Vždyť to ani neměla ve zvyku, spoléhat se na jiné. Celý život jen sama na sebe. A teď si zlomila nohu. Co teď? Dítě štěstěny jak vyšité. Štěstí ji opustilo a odešlo někam pryč stejně jako manžel. 12
AKR_Tokareva_ZLOM_blok_TISK.indd 12
31.3.2016 15:35:03
Na konci ulice šla Saša. Vracela se domů a nemohla se dočkat mámy, bambulka na její čepici poskakovala. Přibližovala se. Saša se s údivem podívala na mámu: „Proč tu sedíš?“ „Zlomila jsem si nohu,“ odpověděla jí klidně. „Jdi domů a zavolej mi záchranku. Dveře jsem nezamkla. Vytoč nula jedna.“ „Nula jedna jsou hasiči,“ opravila ji tichým hlasem. „Tak nula dva.“ „To jsou zas policajti.“ „Tak teda nula tři,“ dovtípila se Taťána. „Zavolej na nula tři.“ Saša se dívala do země. Schovávala obličej. „A potom zavolej tátovi, ať přijede a vyzvedne si tě. Rozumíš?“ Saša mlčela. Tiše plakala. „Nebreč. Mě to vůbec nebolí. A rychle to přejde.“ Saša se rozbrečela nahlas. „Už jsi velká a chytrá holka,“ řekla Taťána laskavě. „Běž a udělej, co jsem ti řekla.“ „Nemůžu tě tu nechat… Když odejdu, zůstaneš tady sama. Počkám s tebou…“ „Kdo mi ale zavolá záchranku? Přece tu nemůžeme sedět celou noc, ne? Jen běž…“ Saša kývla na souhlas a vyrazila. Taťána sledovala její vzdalující se záda a rozbrečela se dojetím a lítostí. Určitě se Saša vystresovala a teď si to bude ještě pamatovat 13
AKR_Tokareva_ZLOM_blok_TISK.indd 13
31.3.2016 15:35:03
celý život: noc, měsíc, máma sedící na sněhu, nemůže vstát a jít s ní domů. Ale Saša je přeci její dcera. Uměla se vzchopit a jednat v pravou chvíli.
Záchranka přijela poměrně rychle, dřív než Dimka. Nebyl to vůz z Moskvy, ale z Podolsku, jelikož jejich chata spadala do této oblasti. Taťánu odvezli takříkajíc do jiného města. Mlčenlivý a soustředěný chirurg působil dobrým dojmem. Bez zbytečných slov jí srovnal chodidlo a dal nohu do sádry. Doporučil jí zůstat v nemocnici tři dny, než otok na její noze splaskne. „Dělala jste sport?“ zeptal se doktor. Zřejmě si všiml jejích svalů a vazů pevných jak skála. „Ano, dělala,“ odpověděla Taťána zdrženlivě. Doktor ji nepoznal. Lépe řečeno ji ani poznat nemohl. Taťána se stala mistryní světa před dvaceti pěti lety a doktorovi je třicet let. V den jejího vítězství mu bylo pět. Dospěla další generace, která má svou hudbu a své mistry světa. „Nastala jiná doba, vzešla jiná doba.“ Odkud jen ten verš je… Vlastně na tom ani nezáleží. Taťánu umístili do pokoje, kde ležely stařeny se zlomeninou krčku. Vypověděl jim službu největší, hlavní kloub, který upevňuje trup k nohám. Staří lidé mají kosti 14
AKR_Tokareva_ZLOM_blok_TISK.indd 14
31.3.2016 15:35:03
křehké, snadno se zlomí a špatně srůstají. Někdy nesrostou vůbec a tehdy je čeká nehybnost až do samého konce. Stařeny poznaly bývalou mistryni světa. Za těch dvacet let se moc nezměnila: ta stejná stlučená krabička s ofinkou nad velkýma kulatýma očima. Pouze strhaný obličej a šlachovité nohy. Jedna z nich, která ležela u okna, přinesla Taťáně dárek — sklenici se širokým hrdlem a víčkem. „K čemu to je?“ nechápala. „To je na velkou,“ vysvětlila jí stařena. „Až to vykonáš, zavřeš to na víčko…“ „A dá se to vůbec?“ podivila se Taťána. „Já se asi netrefím.“ „Život tě donutí a trefíš se,“ řekla jí laskavě. Život tě donutí… V jejích sedmdesáti pěti letech už dobře znala tuto lekci. Na její generaci dopadla válka, bída, těžká otrocká práce — pracovala v prádelně. Posledních deset let probíhala perestrojka, takže už ne jen chudoba, ale i žebrota. A před měsícem ji srazil cyklista. V budoucnu na ni čeká nehybnost a vše, co je s tím spojené. A musí si na to zvyknout. Ale stařena nepřemýšlela o tom, jakou má smůlu, ale o tom, jak se jí poštěstilo. Cyklista ji totiž mohl zabít a dnes by ležela v tvrdé zemi a žrali by ji červi. A ona si místo toho odpočívá na tomto světě, přes okno na ni svítí sluníčko a vedle ní leží bývalá mistryně světa. Nevadí, že bývalá, stejně je mistryně… 15
AKR_Tokareva_ZLOM_blok_TISK.indd 15
31.3.2016 15:35:03
„Mýmu švagrovi našli rakovinu,“ pověděla jí stařena. „Řekli mu v nemocnici, že operace stojí deset milionů. Přemýšlel, že pojede domů, vykrmí selátko na sto šedesát kilo a pak ho prodá. A tak si vydělá peníze.“ „A jak dlouho trvá, než se takové sele vykrmí?“ zeptala se Taťána. „Jeden rok.“ „Jenže za rok umře.“ „Co naděláš…,“ povzdechla si stařena. „Cesty Boží jsou nevyzpytatelné.“ Na světě je líp, když za všechno ručí Bůh. Ani neručí, jako spíš přímo velí. Je to jeho vůle. On to tak rozhodl, že vezme Taťáně práci a Dimkovi najde novou lásku. Co je to za spravedlnost, že jí vzal a jemu dal… Třeba je to i spravedlivé. Taťána byla vždycky silná. Podřídila si svého muže, vozila se po něm. Ale jeho to přestalo bavit. Chtěl být svobodný, sám chtěl být silný. S tou novou, osmnáctiletou se cítil silný jako otec a všemocný jako Pán Bůh. Tím tedy chtěl být: tátou a Bohem, a ne páchnoucím oslem, dřevěnou loutkou. Každá mince má dvě strany. Jedna strana Taťány ztvárňuje umění chtít a fanatickou touhu dosáhnout cíle. A druhá zase nátlak a podrobování si. Je těžká jako litinová deska. Ale Dimka tohle nepotřebuje. Jen by chtěl sedět a relaxovat před televizí, pak by si poplaval v chlorované bazénové vodě a vkládal svou tělesnou schránku do věčně kvetoucího mládí. A ne do šlachovitého těla tažného koně. 16
AKR_Tokareva_ZLOM_blok_TISK.indd 16
31.3.2016 15:35:03
Ale co s tím člověk nadělá? Ona je prostě taková a jiná být nemůže. Možná je litinová deska, ale taky zodpovědný člověk. Zodpovídá za všechny, blízké i vzdálené. Za mistrovský titul. I teď je nejlepší trenérkou. Všichni její žáci se umisťují na medailových pozicích. Ona je tažný kůň. A Dimka zase žokej. Sedl si za šíji a jede. Proč? Protože ona ho veze. O to jde. Ona ho veze, on si sedí a vůbec si jí nevšímá. Jen si jede a jede. Taťána ležela s podloženou nohou. Hlavou jí táhly myšlenky jako mraky. Vzpomněla si, jak Dimkova matka onemocněla, nikdo nemohl stanovit diagnózu, dokud se do toho nevložila Taťána. Vyřkli spíš rozsudek než diagnózu, ale operace proběhla včas a jeho matka žila ještě dalších dvacet let. Taťána jí darovala dvacet let. A když matka umřela, Taťána ji protlačila na hřbitov pro prominenty v centru města. Pochovali ji do hrobky s kolumbáriem pro osm uren. „Ale proč jich je tolik?“ zeptal se Dimka. „Zas tolik jich není,“ ohradila se Taťána. „Tvoji rodiče, moji rodiče, to už jsou čtyři. A my jsme tři.“ „Jsi husa,“ okomentoval to. Tyto myšlenky se mu zdály rouhačské. Ale člověk by měl přemýšlet o smrti, protože život a smrt jsou jedno. Jako den a noc. 17
AKR_Tokareva_ZLOM_blok_TISK.indd 17
31.3.2016 15:35:03
A zatím je den — takže ona ryje brázdu. Zato Dimka si jede a žvýká stéblo trávy… „Co mám dělat?“ přemýšlela Taťána nahlas a otočila se ke stařeně. „O čem to mluvíš?“ nechápala stařena. „O všem.“ „Co bys mohla dělat? Nic nezmůžeš,“ řekla klidně a dobrácky. Co naplat… Tak to bude nejlepší. Lehni si a čekej, co bude. Na tobě nic nezávisí. Cesty Boží jsou nevyzpytatelné. Takže na stupně mistrů světa ji také postavila cizí vůle. Ta si vzala i Míšu Poljanského. Teď si bere Dimku. A taky její nohu. Proč? To proto, že vylezla na nejvyšší stupeň, na stupeň vítězů? Stála na něm a to stačí. Bůh mnohé dal, mnohé si vzal. Mohl by jen dát a zapomenout. On ale nezapomněl a na všechno si vzpomněl… U protější stěny seděla na posteli žena, která si mnula koleno ve směru hodinových ručiček. Dělala to bez přestání celé hodiny. Bojovala za svoje koleno. Připravovala si ho. Takže se nespoléhala jen na vůli Boží, ale zapojovala i tu svoji.
Za čtyři dny jí ošetřující lékař znovu udělal rentgen. Poměrně dlouho si snímek prohlížel a potom řekl: 18
AKR_Tokareva_ZLOM_blok_TISK.indd 18
31.3.2016 15:35:03
„Buď to můžeme předělat, nebo to můžeme tak nechat.“ „To nechápu,“ ozvala se Taťána. „Co chcete předělat?“ „Trošku se vám to hnulo. Ale vaše tělo si s tím dokáže poradit samo. Umí toho víc než skalpel.“ Takže se musí spolehnout na vůli Boží. Na schopnosti organismu. „A co si o tom myslíte vy sám?“ dozeptala se. „Že není třeba do toho zasahovat?“ „Já bych to nechal…“
Taťána se vrátila domů. Musela prosedět dva měsíce se sádrou na noze. Nedokázala si představit, jak by mohla strávit dva měsíce na zadku. Lidský organismus se však projevil jako nesmírně důmyslný stroj. Do mozku jako by vložili disketu s novým programem a Taťána podle něj začala žít. Nepociťovala žádné dramatické napětí. Došla s berlemi k telefonu a posadila se do křesla. Volala, volali jí, telefon působil dojmem, že se rozžhavil do ruda. Za dva měsíce vyřídila hromadu věcí — přesunula Sašu z jedné školy do jiné a získala sponzory na letní závody. Země zažívala ekonomickou krizi, ale to byla záležitost země. Záležitostí Taťány Něčajevové bylo udržet otěže krasobruslení, sportovního umění. Děti by měly bruslit a soutěžit. A tak to taky bude. 19
AKR_Tokareva_ZLOM_blok_TISK.indd 19
31.3.2016 15:35:03
AKR_Tokareva_ZLOM_blok_TISK.indd 326
31.3.2016 15:35:13
Ediční poznámka
Předkládaný povídkový výbor pojmenovaný dle vstupní povídky Zlom je přeložen z knihy Tokareva, Viktoria. Perelom. Moskva: AST, 2014. ISBN 978-5-088973-0. Jednotlivé povídky, řazeny podle pořadí ve zmíněném výboru, vyšly původně v letech 1981—1998 v těchto časopisech a sbornících: Povídka Zlom (Perelom) byla poprvé otištěna roku 1998 ve stejnojmenném sborníku v moskevském nakladatelství AST. Povídka Koně s křídly (Lošadi s kryljami) byla poprvé otištěna roku 1982 v časopisu Znamja. Povídky Pavel a Pája (Paša i Pavluša) a Pět soch na podstavci (Pjať figur na postamentě) byly poprvé otištěny roku 1987 v časopisu Okťabr. Povídka Nic zvláštního (Ničego osobennogo) byla poprvé otištěna roku 1981 v časopisu Novyj mir. Do povídky Pavel a Pája je převzat verš z Písně o sokolu Maxima Gorkého v překladu Evy Vrchlické (Gorkij, 327
AKR_Tokareva_ZLOM_blok_TISK.indd 327
31.3.2016 15:35:13
Maxim. Píseň o sokolu. Praha: Melantrich, 1951). Do povídky Pět soch na podstavci je převzat verš z Lermontovova Novice v překladu Vladimíra Holana (Holan, Vladimír. Cestou: výbor z překladů. Praha: SNKLU, 1962). Ukázka z povídky Koně s křídly byla zároveň textem v překladatelské soutěži pořádané Ruským střediskem vědy a kultury v Praze, na jehož popud překlad daného souboru vznikl. L. K.
Tato kniha vychází jako publikace vítězného překladu v rámci Překladatelské soutěže o nejlepší literární překlad z ruštiny do češtiny, kterou organizuje Ruské středisko vědy a kultury v Praze ve spolupráci s Institutem překladu (Moskva). Zvláštní poděkování patří Veronice Novoselové, organizátorce celého projektu.
328
AKR_Tokareva_ZLOM_blok_TISK.indd 328
31.3.2016 15:35:13
Obsah
Zlom 5 Koně s křídly 53 Pavel a Pája 121 Nic zvláštního 193 Pět soch na podstavci 247
Ediční poznámka 327
AKR_Tokareva_ZLOM_blok_TISK.indd 329
31.3.2016 15:35:13
AKR_Tokareva_ZLOM_blok_TISK.indd 330
31.3.2016 15:35:13
Zlom
Viktoria Tokarevová
Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2016 jako svou 324. publikaci Překlad Lukáš Klimeš Redakce Kateřina Středová Grafická úprava, obálka a sazba písmem Palatino Lukáš Fairaisl Tisk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první, 332 stran, TS 13. ISBN 978-80-7470-122-1 Doporučená cena včetně DPH 289 Kč
AKR_Tokareva_ZLOM_blok_TISK.indd 331
31.3.2016 15:35:13
Viktoria Tokarevová (nar. 1937) je současná ruská prozaička a dramatička, autorka více než čtyř desítek povídkových knih a patnácti scénářů, podle kterých byly natočeny úspěšné filmy. Narodila se v Leningradě, kde po absolvování střední hudební školy krátce vyučovala hru na klavír. V Moskvě pracovala jako učitelka v hudební škole pro děti, poté jako redaktorka ve filmovém studiu Mosfilm. V roce 1967 vystudovala scenáristiku na Všesvazovém státním institutu kinematografie. V této době začíná psát svoji prózu. Literárními kritiky bývá označována za autorku píšící pro ženy a za pokračovatelku čechovovské tradice. Získala řadu významných ocenění na poli literatury a kinematografie. Její knihy se tisknou ve velkých nákladech nejen v Rusku, ale také v zahraničí: v Číně, Francii, Itálii, Německu a Velké Británii. Česky vyšly výbory jejích povídek a novel Den bez lhaní (Lidové nakladatelství 1988) a Římské prázdniny (Host 2005). V roce 2009 vydalo nakladatelství Host její román Pták štěstí.
AKR_Tokareva_ZLOM_blok_TISK.indd 332
31.3.2016 15:35:13
Neopětovaná láska, ale i vidina lepších zítřků, láska, v níž je také místo pro bolest, omyly a neporozumění — to vše jsou témata knižního výboru z povídek ruské spisovatelky Viktorie Tokarevové (* 1937). V její realisticky psychologické tvorbě, která se již stala součástí fondu klasické ruské literatury dvacátého století, nechybí místo pro humor a ironii, lásku a smrt, překvapivé zvraty a především prostor pro rozbor protichůdných vztahů mezi mužem a ženou. V každé z pěti povídek se autorčiny literární postavy potýkají s každodenními problémy, starostmi a radostmi všedního dne. Zápletky však nepřekypují únavným sentimentem, jak by se mohlo na první pohled zdát — mnohdy se v nich objevuje láska bez příkras, mnohdy přecházející z groteskní roviny v mrazivou vážnost a balancující na hraně tragického a směšného. Konec příběhu autorka často ponechává otevřený a opouští své hrdiny na rozcestí před těžkou životní volbou, čímž dává čtenáři prostor pro vlastní interpretaci postav a jejich osudů. Povídkám přitom nechybí ani kritický podtext břitce komentující období končící sovětské perestrojky. V tom všem spočívá tajemství jejího čtenářského úspěchu napříč generacemi.
Viktoria Tokarevová Zlom
AKROPOLIS
Viktoria Tokarevová ISBN 978-80-7470-122-1
9 78 8 0 74 70 1 2 2 1